28.9.-3.10.2012 Adršpašské skály

Inka: Tak a je to tady. Celý čtvrtek večer jsem nesvá, je mi divné, že Růženka není doma, a tak ji pořád hledám, večer si pak zalezu k apničce do postele, protože je mi dole v obýváku samotné smutno. :) Usínáme v objetí jako dvě milenky a já dolů odejdu, až když je mi opravdu teplo.

Ráno vstáváme hodně brzy, rychle venčíme, nosíme věci do auta a hurá na cestu! Trvá nám to necelé tři hodinky, jede se moc dobře, po cestě ochutnám snídani od McDonald´s a na místě parkujeme před desátou. Vyrážíme na procházku a odpoledne na farmu Kamenná brána paní Ivany Horské. Přivítáme se i s ostatními účastníky jejích tréninků, povídáme si a ujišťujeme se, že to tady bude pro nás moc fajn, protože Ivana je moc milá paní a chová se k nám opravdu hezky. Trénujeme u ní až do neděle. Ze začátku jsem samozřejmě jako utržená ze řetězu, kvílím, vyju, štěkám a chci všechny ty ovečky uhnat k smrti. :)) Vyfasuju košík, který se mi tedy vůbec nelíbí, protože velmi brzy pochopím, že s ním prostě do ovečky nekousnu. Naštěstí druhý a další tréninky jsou lepší a lepší a v sobotu odpoledne už jsem i venku z košáru a chvilkama to vypadá i jako pasení. :) Ivana má pro pejsky opravdu cit, tradičnímu stylu rozumí a dává nám rady, co a jak zlepšit. Díky ní je panička víc v pohodě, a tak odjíždíme s fajn pocitem, že příští rok to bude vypadat o mnoho líp.

Dobu mezi tréninky si krátíme poznáváním zdejší nádherné přírody, která opravdu stojí za to! Našlapaly jsme s paničkou spoustu kilometrů, počasí nám vyšlo na jedničku, cestou potkáváme samé usměvavé lidi, kteří si mě pohladí, poklábosí s paničkou a jde se zase dál. Docela jsme si mákly, po třech dnech ve skalách jsem o něco povolnější a mnohem líp reaguju na povely. Zkoušíme i směrové povely, které mi jdou moc dobře, stejně jako přivolání a odložení. Tak jsme aspoň potrénovaly v cizím prostředí. V neděli jsem už unavená natolik, že zalehávám dokonce i u oveček. :)))

Ivana nám také povyprávěla o životě na farmě, seznámila jsem se s prima pejsky kelpie a honáčků, taky jsme potkaly jednoho ausíka, který pracovat v lese s koníkem, káceli tam zrovna lesní porost. Při jednom výšlapu jsem si taky pohrála s fenkou výmaráčka. Zdejší obyvatelé asi nepatří mezi extra movité, ale o svá obydlí  se starají celkem příkladně, a tak cestou obdivujeme krásné poloroubenky a zrekonstruované statky. Jen jednou nás docela oddělá zbrusu nové červené Ferrari zaparkované před jedním statkem. Jako by sem ani nepatřilo. :) Skoro u každého domku se pasou ovečky, kozy, koně, prasátka nebo kravičky. Mě nejvíc zaujaly ovečky a tři vietnamská prasátka u Ivany, ta se mi moc líbila a dávala jsem jim pusinky přes plot. :) O zdejších dopravních značkách snad ani nemusím psát, značky typu pozor koně nebo pozor letadla nás opravdu pobavily. :) Taky to byla super socializace na děti, aniž bych to plánovala, jedni z účastníků tréninku u Ivany totiž měli dvě děti, a tak mě v neděli panička úspěšně fotí s jejich dcerou Karolínkou, což je pro nás taková malá výhra. :)

Byl to super víkend v nádherné přírodě s fajn lidmi a my se těšíme na další takový! Domů přijíždíme obě totálně unavené, ale svým způsobem i odpočaté, byl tam krásný klid a relax. V pondělí a v úterý pak vyrážíme na pole trochu potrénovat poslušnost a já paničku překvapuju, když vyrážím za pánem s dítětem a pejskem, co se najednou zjeví u pole. Panička zařve, abych se vrátila, já pokračuju ještě asi dva metry, než mi to dojde, najednou udělám otočku na místě a vracím se k paničce přes půlku pole, super úspěch. Ani Růženka moc nevyváděla, sice doběhla až k nim, ale vzápětí se taky vrátila. Tak nás panička odložila asi dvacet metrů od nich a nechala nás tam skoro dvě minuty, chtěla vědět, jestli odoláme a odolaly jsme, občas se překonáme a jsme šikulky. :)